Válečný pes - trocha historie pro ty co chtějí vědět víc
je zvíře, které provázelo vojsko při válečných taženích a podle svých možností a schopností se účastnilo válečného dění. Psi střežili vojenská ležení, zejména ohrady se zvířaty. Při taženích trvajících mnohdy měsíce i roky pomáhali lovit zvěř, a zásobovat tak mužstvo čerstvým masem. Během bitvy provázeli nejzranitelnější článek vojska, jímž byla vozová jízda přepravující technické služby, zbraně, nářadí a zásoby obilí. Protivník držel psy ze stejných důvodů. Když byla nouze nejvyšší, byli do boje nasazeni i psi. Některé kmeny barbarů své psy k ataku na člověka speciálně cvičily, někteří panovníci speciálně šlechtili. Pes musel být nesmlouvavý k cizím mužům, což mu před třemi, dvěma či tisíci lety nečinilo velkou potíž, poněvadž jeho domestikace byla dosud v plenkách. Pes musel především vědět jak a na koho zaútočit. Jinak útočil na koně s jezdcem, jinak na koně připřažené k vozu, jinak na slony či velbloudy, jinak na člověka...
Pes musel splňovat kýžené parametry – mít co největší výšku a hmotnost, aby jeho útok měl patřičnou razanci a v neposlední řadě aby nebyl dříve, než začne bojovat, ve vřavě ušlapán. Ani ten, kdo zažil střet s kavkazanem, jihorusem, šarplanincem či středoasijcem při plnění jejich služebních povinností, si nedokáže představit konflikt se starověkým molossem!
Jirásek Alois
(23.08.1851 - 12.03.1930)
Lucká válka (Staré pověsti české)
Zatím se přivalilo na Tursko Lučanů vojsko, jízdní, pěší, všichni dobře vyzbrojení, se štíty pevně žílovanými, mnozí v brních neb alespoň ve lněných prošívanicích, vše lid bojovný, zvláště Trnovanů rod i Žluticů i Radoniců, též Úhošťané, Chraberci a Trebčici a všech nejdivější ze zálesí Chlumčané v huních a kožešinách, v kosmatých čepicích, s hrubými oštěpy a těžkými mlaty. A mnoho psů vedli na svorách, vlčí, zlé ovčácké i hrubé vlkodavy. Jiní nesli na ruce, na rameni dravé ptáky, sokoly krvestřeby, rarohy, káňata bělozory. Tak postavili se šikem po širé pláni tváří na poledne proti Čechům, kteří levým křídlem svého šiku osadili návrší k západu, pravým pak se opírali o lesnatá návrší nad chejnovskou dědinou.
I šel ohromný hluk ze všeho luckého šiku jako hřímání z mračen; přerůzné hlasy zuřivých zvířat, psí štěkot a lidský křik, rzáni koňů a troubení rohů, že hřmot ten se rozléhal daleko po Tursku poli. Všem v čele jel hrdý Vlastislav v kovové přílbě, v plátkové brní, maje nahý meč v ruce. Jakmile zhlédl Pražany, a že neprchají, že stojí, zastavil své vojsko a ze třmenů k němu promluvil hlasem dalekozvučným:
"Vizte ty bázlivce zbabělé! Vršků se chytají. Ale nic jim neprospějí, neboť jsou slabí, slabší nežli my a bázlivé jsou mysli. Vidíte, jak se nás bojí. Tu v rovině se nám nepostavili, toho se bojí. Hned se dají na útěk, jakmile se na ně oboříte. Žeňte na ně úprkem, prudce, aby byli zdrceni pod vašima nohama jako osení krupobitím. A psy vypusťte, ať se nachlemtají jejich krve, a ptactvo pusťte na postrach, rozplašte je jako holuby!"
Jako vystřelené šipky vyrazily smečky psů ze svor, vyrazily s divým štěkáním a letěly různobarevné, v strakatém proudu vpřed. V ten okamžik zašuměl nad Lučany mrak divokých ptáků. Pout zproštěni vznesli se do výše a v divé směsici letěli vzhůru v zmateném hemžení jako v sněhovém chumlu; a bylo slyšet perutí šum a skřehot, hýkání, křik.
(více)
